Jak jsem začal s triatlonem

Můj článek o 75Hard končil tím, že mám před sebou novou výzvu, kterou jsem zatím nechtěl prozrazovat. Byl to triatlon. A ne ledajaký, ale rovnou v poloviční distanci. Ale pojďme na to od začátku.

Na konci výzvy jsem si dal „jakobytriatlon“ 800m plavání v místním bazénu, potom 20km cestu domů na kole a 5km běh. Odložím si sem časy, budou se nám ještě hodit.

plavání – 19:46
kolo – 51:42
běh – 33:38

Triatlon mě velmi zaujal, protože je to komplexní sport, kde jedna zátěž částečně kompenzuje druhou. Dále je tam technika, depa atd. Je to komplexní a to já rád. A protože jsem se dozvěděl, že by se měl v 2023 v Hradci Králové jet Ironman, tak o cíli bylo rozhodnuto. Natrénovat na Ironmana 70.3. Tedy 1.9km plavání, 90km na kole a 21km běhu.

V průběhu podzimu bylo jasné, že Ironman v ČR nebude, ale ze svého cíle jsem nechtěl slevit. Naštěstí jsem zjistil, že asi 20km od baráku je Czechman. Takže termín byl jasný 3.6.2023.

Bylo potřeba začít trénovat. Ale jak? Nikdy jsem systematicky netrénoval, takže o tom vím kulový. Takže bylo potřeba začít zjišťovat inforamce.

Biblí a základem je kniha od Petra Vabrouška – Jak na triatlon. Je to soubor kratších článků z časopisu daný dohromady. Obsahuje hromady rad a tipů. Skvělý základ.

Pak jsem začal sledovat Youtube kanál GTN, Nicka a Tarena. Také jsem se přidal na FB do skupiny Training for an Ironman a Pathetic Triathletes Group. Z těchto zdrojů jsem hltal naprosto vše, co šlo. A že to šlo veeeelmi pomalu.

Také velmi děkuji Honzovi Slavíkovi, který je borec na běhání a radil mi s mým postupem a tréninky.

Díky Tarenovi jsem pochopil, že existuje něco jako 80/20 trénink a že na to má dokonce appku MoTTIV. Tu jsem hned musel vyzkoušet a vygeneroval si tréninkový plán na polovičního ironmana. A podle tohoto plánu jsem jel prakticky až do závodu. Jak takový plán vypadá je vidět na obrázku níže. Samozřejmě si každý může rozvrhnout daný den jiný trénink a i celkové množství hodin za týden. Opravdu tuto appku můžu doporučit, velmi mi sedla a pomohla.

Jako druhou aplikaci jsem začal používat Training Peaks. To z toho důvodu, že tam mám přehledně historii tréninků, zda jsem dodržel vše, co jsem měl, nebo zda se mi podařilo v nějaké oblasti zlepšit osobní maximum. Také sem jdou automaticky natáhnout tréninky z MoTTIV. A z TP zase do hodinek a do trenažéru. Takže je vše krásně automatizované a já mám trénink připraven vždy ve chvíli, kdy jej potřebuji.

Mám dvě mota, kterými se v životě i podnikání řídím.

„O 1 procento lepší každý den.“

„Připrav si podmínky tak, že úspěch je nevyhnutelný.“

A stejně tak to bylo u tréninku. Pokud jsem chtěl natrénovat za 8 měsíců na přežití závodu, nic jiného mi nezbývalo.

Ze začátku to šlo lehce. I tréninky byly spíše přípravné, zaměřené na posílení středu těla. Běhání i kolo bylo třeba na 30 minut. To šlo hladce, až jsem si říkal, zda jsem zvolil správný plán.

Na konci listopadu jsem poprvé uplaval 50m kraulem. Nikdy v životě jsem tuto techniku neuměl. Na konci těch 50m jsem nemohl popadnout dech a myslel jsem, že mi upadnou ruce. Takže mi bylo jasné, že v plavání potřebuji pomoci. Přihlásil jsem se na plavecko-běžecký kemp, který pořádají právě borci z Czechmana. A můžu jedině vřele doporučit. Pochopil jsem o čem trénink plavání je.

V triatlonu se plavání kraulem hodí, protože po plavání člověk potřebuje mít svěží nohy ještě na kolo a běh. A navíc při použití neoprenu jsou nohy nadnášeny, takže pak člověk „mele“ hlavně rukama. Ty už potom do konce závodu prakticky nejsou potřeba.

Postupoval jsem opravdu každý den přesně dle tréninkového plánu, ale během vánoc a skoro na celý leden mě vyřadila nějaká viróza. Tréninkově mě to vrátilo někam na úroveň z listopadu. To mě mentálně dost drtilo, protože jsem měl v hlavě stále myšlenku, že to nemůžu stihnout natrénovat. A že to prostě nedám.

V druhé půli ledna jsem si střihl výpravu na Sněžku jen v kraťasech. O tom co mi to dalo až jindy. Ale celou cestu dolů ze Sněžky jsem měl v hlavě jen myšlenku, že bych měl Czechmana vzdát, že to nemůžu stihnout natrénovat, že to nedám. A nedokázal jsem se těchto myšlenek zbavit.

Naštěstí během února a března šla výkonnost značně nahoru. Zaběhl jsem si testovací 3km v tempu 5:48/km, a s pull-boyem zaplaval poprvé přes 1km v kuse. To značilo, že je vše na dobré cestě.

Nicméně na konci dubna jsme se chystali na dovču a já měl 5 týdnů před tím dohromady 9 školení zákaznické péče. Takže když jsem neškolil a necestoval, tak jsem se připravoval na další školení. Byl to masakr. A na tréninky nezbýval čas. A když už zbyl, tak nebyly v kvalitě, v jaké bych si přál.

Na dovče jsem si dál několikrát kolo a běhal jsem, takže jsem trošku kondičku zlepšil. A také jsem se tam dozvěděl, že je koncem května krátký triatlon v Poděbradech. To je super, protože jsem si mohl vše vyzkoušet před velkým závodem. A zpětně to bylo top rozhodnutí!

Tak jak to bývá, když je něco poprvé, tak jsem na vše koukal jak zjara. Netušil jsem, kdy si mám obléci neopren, k čemu je rozprava o závodě, kam si mám co nachystat atd. Ale pojďme postupně.

Neděle 21.5. byla první pořádný slunečný den v letošním roce, teploměr ve vodě ukazoval 16 stupňů. Z toho jsem měl trošku obavu, ale nakonec příjemně ochlazovala.

Začíná se plaváním. 480 lidí připraveno na startu. Já se stavím někam dozadu, protože jsem nechtěl, aby mě semleli. Je odstartováno. Pomalu jdu do vody, protože musím počkat, než se rozjedou všichni, koho jsem nechal před sebou. Plavu prsa, protože přede mnou je hradba z lidí, přes kterou nemám šanci se dostat. Postupně se to roztrhává, vidím skulinku a jedu kraula. Poprvé na otevřené vodě. Nemůžu chytit tempo, stále mi někdo sahá na nohu, nebo mě někde kopne. Za první bójkou jsem viděl velký strom, takže jsem plaval krásně rovně. Ale za druhou byla široká pláž a nasměroval jsem to nějak špatně, takže jsem dvakrát uhnul z přímého směru a přidal si 120m (k 700m) plavání navíc.

Vybíhám z vody. Přesun z vodorovné polohy do svislé mi neudělal dobře, trošku se motám. Nejde mi sundat neopren. Když už jej trošku sundám, tak mi nejde stáhnout z rukou, takže jsem si je tam krásně svázal. Nakonec se to povede a jdu hledat svoje kolo v depu. Kolo nacházím, vydejchávám a nazouvám boty na kolo. Hledám, kudy z depa ven a jedu na kolo.

Kolo se jelo 30km po veřejné silnici. To mi bylo dosti nepříjemné, předjíždět někoho a hned vedle sebe mít kamion není fakt nic příjemného. Plán byl jet cca 30km/h po celou hodinu. To se podařilo velmi těsně (čas 1:01). Podařilo se mi i přesně načasovat pití. S kolem obecně jsem mega spokojen, úplně na hranici mých možností a veliká spokojenost.

Zpět do depa a přezout boty na běh. To bylo mnohem rychlejší. Jenže kudy z depa ven na běh? Naštěstí mě někdo ze soupeřů nasměroval a už vidím, že jedna dobrovolnice mává, tak běžím tím směrem.

Plán byl začít cca 7-minutové tempo a pokud to bude dobré, tak zrychlit. Ale asi jsem byl zblbnutý z vnímání rychlosti na kole a i se mi úplně nezdálo, co mi ukazují hodinky, tak jsem vyběhl tempem někde okolo 5 minut. To nebylo dobrý, po cca 1km mi úplně zatuhly nohy. Po 2km jsem přešel do chůze, protože mi přišlo, že tahám dva betonové kusy. Po 3km jsem si srovnal tempo a hlavu a jel jsem jak robot. Výsledkem je 6:04 tempo, což je dost nad můj běžný standard. Na 5km dokonce můj třetí nejlepší čas.

Šel jsem do závodu s tím, že nemám šanci to dát pod 2h. Depa jsem vůbec neznal a netušil, kolik v nich strávím. Takže cíl byl v pohybové části se co nejvíce přiblížit ke 2h. Celkový čas 2:08:37. Z toho depa 0:05:50. Takže na 3 minuty k mému ideálnímu času. Kdybych si ve vodě nepřidal zbytečně 120m, tak by to byly přesně 2h. Dle plánu, respektive zbožného přání.

Celkově 273. z cca 310 můžů a 76. z 91 v mojí kategorii (30-39).

 

Tady můžete mrknout na aftermovie:

Nebo na reportáž na ČT Sport (6 minut)

Ze závodu a mého výkonu jsem nadšen. Současně jsem si vyzkoušel své limity a aspoň začínám tušit, do čeho na Czechmanovi jdu.

Po Poděbradech jsem si dal ještě test ve všech třech disciplínách. Objel si trasu Czechamana, kde se pojede kolo a v bazénu uplaval zatím moji nejdelší vzdálenost v kuse 3.2km.

Také jsem si pro rodinu a kamarády, kteří mě přišli podpořit připravil odhad, za kolik bych tak asi mohl jednotlivé disciplíny dát a kdy kam můžou přijít fandit.

Jak se blížil CM, tak moje nervozita rostla. Aby toho nebylo málo, tak ještě ve středu před sobotním závodem, jsme pořádali SupportDay. Konference pro 150 lidí, kterou pořádáme každý rok. Takže o stres není nouze a současně není prostor na lehký trénink. Ale náročnými úkoly člověk roste. Konference dopadla super a já mohl ve čtvrtek a pátek odpočívat.

Byla sobota ráno, já vše nabalil do auta a vyrazili jsme směr Lázně Bohdaneč. Zde už chodili na start všichni namakaní borci se skvělýma kolama. Přesně věděli, co mají dělat, kam jít. Já na vše koukal jak jelito. Když jsem si šel dávat kolo do depa, tak mě rozhodčí sprdla, že mám málo utaženou helmu. Což mi na klidu nepřidalo. Upravil jsem a uložil věci do depa.

Šel jsem na rozpravu o závodě, co nás čeká. Potkal tam kamarády, tak jsme aspoň mohli naši nervozitu sdílet. Když jsem odcházel z rozpravy zpět za rodinkou, tak jsem trefil rezatý kolík od stánku a rozedřel si holeň. Šup do neoprenu.

Na startu bylo 560 lidí všichni nabušení a připravení. Voda mi přišla studenější, než v Poděbradech. Ale plavalo se super. Stále mi někdo křižoval dráhu, párkrát mě pokopali, ale nic vážného. Na konci plavání mě začala chytat křeč do nohy, ale rozhýbal jsem to. Tentokrát jsem si ani nenaplaval nic navíc. Celkově s plaváním spokojenost.

Po výlezu z vody se mi strašně točila hlava, až jsem to napral do hrazení. Ale ustál jsem to a doběhl do depa. Ještě při převlíkání se mi fest hlava točila. Během převlíkání z neoprenu jsem do sebe nasoukal banán, abych měl dost energie. A šup na kolo.

Na začátku kola jsem měl zmrzlá stehna. Ještě jak byla studená voda a hodně foukalo, tak mi chvíli trvalo, než jsem je rozehřál. Mimochodem, byl jsem jediný blázen, co to jel na gravelu s gravel pláštěma. Ještě tam byl jeden borec na horském kole, ale všichni ostatní měli hladké pláště a silniční kola, pokud ne přímo triatlonová.

Na kole hoooodně foukalo a byl to opruz. Prvních 30km jsem jel (i přes silný vítr) rychleji, než jsem počítal. Někde okolo 35km jsem očekával, že mě začnou předjíždět ti nejrychlejší borci, ale předjeli mě nakonec jen asi 4. Takže jsem se trošku uklidnil, že fouká všem.

Druhé kolo už nebylo tak veselé, vítr bral fakt hodně sil. Jak jsem na kole zjistil, tak jsem si vzal o jeden gel méně, než jsem potřeboval. Takže na konci docházela energie. Celkový čas na kole byl v mezích, co jsem tak očekával a to i přes vítr. Vše skvěle značeno a vždy jsem věděl kam jet.

Druhé depo bylo rychlé, jen přezout boty, vydejchat a hurá na běh.

Poučen z Poděbrad, věděl jsem, že musím začít opravdu pomalu. Protože mě míjí všichni ti borci, co běží rychle a člověk má tendenci běžet jejich tempem. První kolo bylo o zvyknutí si na běh, bolely mě záda po kole z aero pozice. Druhé kolo přišla krize. Už více, než 5h na trati, ale do cíle ještě hodně daleko. Prokládal jsem to hodně chůzí.

Na konci třetího kola jsem chytl nějakou druhou mízu, asi už hlava věděla, že se blíží konec a začal jsem si to užívat. Na začátku posledního, čtvrtého kola, jsem si spočítal, že je šance to dát pod sedm hodin, jen musím fest zrychlit. Takže jsem místo tempa 7:30-8:00 přešel na 5:40-6:30 a poslední 4km jel bomby.

Podařilo se! Celkový čas 6:54:33.

Současně ve své kategorii jsem byl předposlední. Borce jsem předběhl v posledních 2km, kdy jsem na to šlápnul, abych si dal limit. A celkově 561. z 573. Takže i cíl nebýt poslední splněn. Celkově jsem s mým výkonem velmi spokojen. Na hranici mých schopností, běh jsem neodťapal, ale běžel.

Stejně jako v Poděbradech byl celý závod na hranici mých možností. Neskutečný zážitek. A hromada cenných lekcí do života.

Tady si můžete prohlédnou parádní aftermovie:

Případně mrknout na reportáž na ČT Sport (26 minut).

Můj hlavní cíl a motivace trénovat bylo, abych to přežil ve zdraví. To se podařilo. Domů jsem si auto odřídil sám. Druhý den jsme byli s rodinkou na výletě na kole. To jsem rozhodně nečekal. Myslel jsem, že budu pajdat domů a dva až tři dny nebudu schopný chodit.

To se naštěstí nenaplnilo. Druhý den mě bolela achilovka a když jsem v týdnu šel běhat, tak jsem zjistil, že mě bolí holeně a mám zánět okostice. Takže jsem si dal tři týdny klid od běhání.

Sen a cíl jsem si splnil, dal jsem to. Vloni to pro mě byla velká neznámá. Dnes už vím, co to obnáší, jak trénovat, jak jíst, jak rozvrhnout síly, jak pracovat s hlavou. Naučil jsem se toho za těch 8 měsíců neskutečně moc. Věci, které mi přišly vloni nereálné – Uběhnout půlmaraton, cože? Jakože plavat kraulem a to se dělá jak? – Mi dnes přijdou v pohodě a jsou nově součástí mého já.

Také jsem si potvrdil, že když něco chceme, ať je to sebevíce mimo náš dosah a je jedno nakolik okolí říká, že to nejde, tak pokud máme dostatečně dobrý plán a věnujeme tomu dostatečné úsilí, tak to jde.

A co dál? Uživám si, že po skoro roce nic nemusím. Že nemusím přesně dodržet trénink, kvůli tomu jíst tak a tak, nebo být doma v tolik a tolik. Je to příjemné a super se to projevuje v práci, kde jsem teď za dva týdny posunul projekty tolik, kolik za předchozí 2-3 měsíce.

A co dál? Mojí největší slabinou je běh. Takže se zaměřím na něj. Dostat se někam k 5min/km na kratší trasy a 21km pod 2h. Poté můžu začít uvažovat o dalších závodech. A pak jeden větší cíl a to dát příští rok Czechmana, ale s o hodinu lepším časem.

Mário Roženský
Věnuji se vývoji SaaS aplikace SupportBox a zlepšování zákaznické péče ve firmách. Posledních pár let jsem se věnoval popularizaci affiliate marketingu v Čechách. Napsal jsem knihu Jak na skvělou zákaznickou péči.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *