You are an IRONMAN, Mário

You are an IRONMAN, Mário. Věta, kterou jsem toužil slyšet čtyři roky! A v neděli o půl jedné ráno jsem ji uslyšel. 🏅

Na ten zážitek nezapomenu. Ale pojďme popořadě, protože ten příběh je opravdu plný zvratů.

Většina lidí vidí jen finálové foto a řekne si, že to bylo náročné, nebo že je někdo borec. Ale nevidí ty měsíce dřiny za tím. Víkendy bez rodiny na kole. Ráno před prací v bazénu. Bolesti, pot, námahu. Balancování práce, jídla, rodiny, regenerace. Logistiku toho všeho.

Já svou cestu sdílel. Postupně krok za krokem. Od toho, jak jsem 4 roky zpět nedělal vůbec nic, měl jsem o 7 kilo více než teď. A dal jsem si 75Hard challenge. Na jejím konci jsem se dozvěděl, že existuje triatlon a mega mě to chytlo.

Postupně přes první krátký triatlon v Poděbradech a první poloviční Czechman. Přes poloviční Ironman další rok. Až po to, že jsem hned další rok chtěl dát celého Ironmana. Ale koleno řeklo stop. Postupně jsem přestal chodit. Kulhal jsem. Doktoři mi říkali, že se na to mám vykašlat, že to není normální. Byl jsem z toho v depresi. Přeci ve 40 nemůžu být na odpis. Ale tak asi jsem začal sportovat pozdě a to tělo to fakt nedá.

Ale nevzdal jsem to. Něco mi říkalo, že to půjde vyřešit. Nastudoval jsem anatomii kolene. Pochodil jsem spoustu fyzio a doktorů a nikdo moc nevěděl, co s tím. Ale s každým jsem vyřešil vždy kousíček skládačky a o trochu to zlepšil. Ladil jsem boty, vložky do bot, posez na kole, vše možné.

To jsou vše věci, které člověk na cestě potká a musí je vyřešit. A většině externistů je to jedno, chtěj vás rychle vypakovat z čekárny. Nebo v podnikání konzultanti vyfakturovat hodiny a jít na dalšího klienta. Je jen naprosté minimum těch, kteří se opravdu zajímají a opravdu chtějí pomoci.

Letos mi koleno dalo opět několikrát stopku. Nemohl jsem zdaleka tolik trénovat, kolik bych potřeboval. Když už to s kolenem vypadalo nadějně, téměř nebolelo, tak jsem měsíc před závody šel na bikefitting. To mi tak rozhodilo posez na kole, že jsem opět začal kulhat. Následovala zase ztráta naděje, že vůbec na závod budu moci nastoupit. Vrátil jsem většinu změn zpět a opět jezdil jen krátké jízdy, kde jsem to ladil, aby koleno přestalo bolet.

Podařilo se a mohl jsem se vydat do Tallinnu. V pondělí před závodem jsem si hnul se zády tak, že jsem nebyl normálně schopný vstát z postele. Musel jsem se překulit na bok a pomaličku přes ruku se opřít. A večer jsem se otáčel tak blbě, že jsem si urval nehet na palci, který jsem měl odloupnutý už od Czechmana v červnu. Tu noc jsem skoro nespal, protože jsem si říkal, že jsem tak blízko a přitom v nedohlednu.

Nějak se to podařilo rozběhat a rozjezdit. Uff. Tallinn jsem si vybral záměrně, protože to je rovinatá trať (600 m převýšení) a teploty nejsou moc vysoké. Což mi svědčí více než někde na jihu v horku.

V pátek se změnila předpověď. V sobotu od 14 hodin mělo začít mega foukat a lejt. Vítr měl z 2 m/s postupně narůst na 11 m/s, v nárazech až 20 m/s. Což pro mě na kole znamená, že vlastně budu couvat. 🌧️

Screenshot

Bylo potřeba vše připravit do pytlů na jednotlivá depa a na nic nezapomenout. Triatlon není jen o těch třech disciplínách, ale také o depech a výživě. Je to nesmírně komplexní sport a stačí jedna drobnost a člověk skončil.

Start byl naplánován na 7:30 ráno. Ale kvůli velké mlze nad jezerem a nízké viditelnosti byl o 30 minut odložen. A potom ještě jednou. Už to vypadalo, že se bude závod zkracovat, protože pořadatelé měli možnost mít zavřenou dálnici jen do určitého času, což by se kvůli odkladům nestihlo dodržet. Ale podařilo se jim velice rychle sehnat hromadu paddleboardistů a ty vyrovnat podél trati. Takže sice nebylo vidět na bójky, ale člověk se mohl orientovat alespoň podle paddleboardů.

Byl jsem úplně promrzlý z toho čekání, ale nakonec jsme se dočkali a odstartovali.

Plavalo se mi až kupodivu dobře. 🏊 Vlastně při pohledu na hodinky jsem zjistil, že na mě plavu skvěle, rychleji, než jsem čekal. Takže mi jen byla fest zima, ale záběr za záběrem jsem ukrajoval mlhu směr další bójka.

Plavání má délku 3,8 km. Později večer, když jsem si exportoval data z hodinek, tak jsem zjistil, že jsem naplaval 4,8 km! Neboli jsem si o 1 km zaplaval více, než mám. Mohla za to špatná viditelnost a moje neschopnost držet přímý směr. Možná by bylo fajn i zmínit, že jsem v tréninku nikdy neplaval více než 3,1 km.

Z vody jsem šel po 1:40 h. Kdybych neplaval cik-cak, tak jsem mohl jít ven o 20 minut dříve a i tak jsem plaval skvěle.

Když jsem vylezl ven, tak mi byla strašná zima. V depu se mi tak klepaly ruce, že jsem nebyl schopný se obléci do dresu a bot na kolo. Vše mi trvalo šíleně dlouho. A tak jsem se klepal, že se mi ani nechtělo běžet depem, takže jsem ho jen prošel.

Pocit chladu a mokra mě už do konce dne neopustil.

Začátek kola začal dobře. 🚴 Rozjel jsem to velmi pomalu. Potřeboval jsem se hlavně zahřát a trošku osušit. Moc se mi to nedařilo. Ale tak po 20 minutách se to zlepšilo a na prvním úseku na dálnici se mi jelo velice dobře. Při 130 W asi 32 km/h. Držel jsem se, abych nešlapal více, než jsem měl v plánu.

Na 33. km mě začali předjíždět ti nejlepší, co už jeli druhé kolo. Je to úžasné je vidět, jak makaj. A o kolik jsou rychlejší než já. A potom okolo druhé hodiny začalo pršet a zvedat se vítr.

Šlapalo se čím dál hůře. Navíc jsem musel na každé občerstvovačce zastavit a jít na toitoitku. Celkem jsem za ten den byl asi 12krát. Ledviny z toho chladu prostě nechtěly držet tekutiny a vše muselo ven. A tak jsem chtěl využít tyto pauzy aspoň k doplnění vody a gelů. Ale měl jsem tak promrzlé ruce a klepal jsem se, že bylo náročné se trefit a trvalo mi to hrozně dlouho.

Byl jsem promrzlý, unavený ze šlapání proti větru, za sebou 1:40 h plavání a 4:40 h na kole. Tedy mnohem déle, než byly mé nejdelší tréninky. A prakticky stejně dlouho, jako mi trval můj nejdelší Czechman (poloviční triatlon). Vše mi říkalo, abych skončil. Přes všechny nezdary a zdravotní trable jsem nastoupil až sem. Skvěle jsem plaval a ujel co se dalo. Prostě na více jsem nestihl natrénovat. Nedá se nic dělat.

Na otočce v Tallinnu jsem vyhlížel, zda za hrazením uvidím manželku a syna. Byl jsem rozhodnutý, že k nim zajedu a že skončím. Na 90 %, max. 10 % šance, že mi něco řeknou a to mě nakopne a já budu pokračovat. Neviděl jsem je. Jel jsem dál, ale stále nikde nebyli. Cesta se rozdvojovala. Doprava do depa a je konec. Konec utrpení, klepání se zimou a mokra. Cesta vlevo pokračovala do druhého okruhu.

Asi deset metrů před odbočkou jsem to vzal doleva. Nevím proč. Ale rozhodl jsem se pokračovat. V chladu, dešti, sílícím větru. S vidinou minimálně 2 dalších hodin na kole a pak 6 hodin běhu.

Počasí se zhoršovalo, vítr sílil. Moje síly ubývaly. Ale úplně mě přestalo vše bolet. I to koleno. I svaly. Prostě jsem šlapal úměrně tomu, co jsem mohl, a permanentně si povídal. Co, to si nechám pro sebe. Ale pro ostatní zde nechám zprávu, že doporučuji jít do závodu s pěkným baťohem důvodů, proč to děláte. Protože hlava vás bude přesvědčovat o tom, že se na to máte vykašlat a zahodit kolo do příkopu a nechat si zavolat odvoz.

Za 7:57 h jsem dojel do cíle kola. Na otočce jsem viděl Lucku s Maxíkem. 180 km za mnou. Nikdy předtím jsem nejel více než 115 km. Nechápu, jak jsem to mohl ušlapat. Ale podařilo se.

Do druhého depa jsem přijížděl s obavami. Po deseti hodinách na trati jsem vůbec netušil, jak na tom budou nohy. Nikdy jsem tak dlouho v pohybu nebyl. Depo probíhalo velice podobně jako to první. Celý jsem se klepal a nebyl schopný se normálně převléci a zavázat si boty.

Ale naštěstí po vyběhnutí nohy v pohodě. 🏃 Musel jsem se krotit, abych to z nadšení, že to nejhorší mám za sebou, nepřepálil. Nevím, jestli znáte ten vtip: Triatlonisti jsou jediní lidé, kteří si po 3,8 km plavání a 180 km na kole řeknou: „Uff, už jen maraton!“ A opravdu to tak je. Protože nejvíce úmrtí je utonutím při plavání a nejvíce úrazů na kole. Navíc člověk může píchnout, něco se mechanicky může pokazit atd. A že jich takových po cestě byla celá řada.

Běžely se čtyři okruhy. První jsem běžel v tempu okolo 6:30 a musel jsem se krotit. Déšť zesiloval a brutálně foukalo. A vše jen zesilovalo. V části okolo moře to bylo nejhorší. Tam se proti větru nedalo běžet a člověk musel jít.

Druhé kolo jsem 70 % běžel a 30 % šel. A tím také končila mnou známá uběhnutá vzdálenost. Ať už tréninky max. 2 h, nebo půlmaratony na polovičních triatlonech.

Třetí kolo už jsem počítal, jak jsem na tom s časem, zda mi to vyjde. A nějak se furt nemohl dopočítat. Jak byly posunuté starty, do toho hodinky, kde jsem trackoval po jednotlivých disciplínách, ale nepamatoval si přesné časy. Ale nějak jsem myslel, že bych se do limitu 17 hodin měl vejít. Tady už jsem střídal 60 % chůze a 40 % běh.

Do posledního kola jsem šel promočený, promrzlý, chvíli před půlnocí. Rozhodl jsem se, že ho půjdu rychlochůzí. Tempo 9 min v pohodě stačilo. A šetřilo to nohy a záda. Celé kolo jsem se usmíval, protože jsem věděl, že jsem to dal. V hlavě mi jely celé poslední roky příprav a taky uplynulý den. A nyní, že se to podařilo. Nakonec jsem to zaběhl za 5:46, tedy lépe, než jsem očekával.

Závěr jsem si doběhl. Cílová rovinka mě natolik oslnila, že jsem neviděl zvon pro ty, kdo dávají Ironmana poprvé. Ale to vůbec nevadí, těch pár desítek metrů asi jen tak nezapomenu. Ten pocit se nedá popsat, to se musí jedině zažít.

Nahoře za cílovou čárou jsem dostal medaili, otočil se a rozbrečel se. 🥹 Podařilo se mi něco neuvěřitelného. Něco, co mi dva roky dozadu přišlo nemožné. Před pár měsíci nepravděpodobné. Před pár dny velice náročné a stále se vzdalující. A nyní bylo hotovo.

Mário se stal Ironmanem.

Myslím, že na tento zážitek do smrti nezapomenu. Bylo to jednoznačně to nejtěžší, co jsem v životě udělal. Můj celkový čas je 15 hodin a 58 minut. Ale o ten vůbec nejde. Jde o to poznat, kde jsou limity. Kde jsou hranice a možnosti. A ty jsem posunul o pořádný kus dál, než kde jsem myslel, že jsou.

Druhý den po závodu jsem se po cca 3 hodinách spánku probudil a kupodivu mě nic nebolelo. Jen se schodama jsme úplně nebyli kámoši a musel jsem je jít krok po kroku.

Další den mi v noci bylo hodně špatně. Ráno úplně jako když mám kocovinu. Zjistil jsem, že to je z dehydratace. Takže hodně vody, elektrolytů a za pár hodin to bylo OK.

Dnes, když to píšu, mě bolí jen nehty u palců, jinak nevím o tom, že jsem na nějakém závodě byl. Samozřejmě vím, že to je jen pocit a tělo se bude zotavovat ještě pár týdnů.

Děkuji vám všem, kdo jste fandili. 🙏 A také všem, kdo jste dočetli až sem. Je to mega dlouhé. Ale stejně jako roční reporty to píšu zejména pro sebe, abych se k tomu mohl kdykoliv vrátit a znovu to prožít.

Pokud byste někdo šel na svého prvního Ironmana, klidně mi napište, nebo zavolejte, rád předám své zkušenosti.